Kdo jsi?

Naučili jsme se na sebe tlačit. Hnát se kupředu. Plnit očekávání.
A přitom jsme zapomněli... žít.
Zapomněli jsme žít tady a teď.

A teď si představ, že se probouzíš do nového rána – povolená. S čistou hlavou, lehkostí v těle. Bez spěchu. Bez tlaku. Jen vstaneš a přirozeně uděláš, co je třeba.
Nepřemýšlíš, co všechno nestíháš. Nemyslíš na nedostatek peněz. Nemáš potřebu utíkat.
Jsi tady. V přítomnosti.

Vnímáš svůj dech. Barvy jsou sytější. Cítíš vítr na tváři, slyšíš zpěv ptáků. Všude kolem je krása a hojnost.
A najednou vidíš, že i emoce, které tě dřív otravovaly, jsou součástí té hojnosti. Jsou to zážitky. Prožitky. Vrstvy života.

Zastavme se.
V dnešním uspěchaném světě je to čím dál těžší.
Tlak společnosti, přehlcení možnostmi, neklid mysli, zažité vzorce a neodžité bolesti, které si tělo pamatuje.
Chceme na sobě pracovat, a přesto nás mysl zastavuje. A tak se dokola snažíme překročit své "stíny", ale něco nás pořád vrací zpátky.

"Musím být..."
Dobrá žena. Dobrá máma. Dobrá manželka, dcera, vnučka.
Měla bych na sobě pracovat, vzdělávat se, být pokorná, čistit si bloky. A být vděčná. Za všechno.

Spiritualita nám dala spoustu darů – ale i pasti.
Začali jsme věřit, že jsme vědomější než ostatní. Že máme odpovědi. Že "víme".
A možná právě tehdy se vkradlo to největší ego – duchovní pýcha.
Ale i to bylo součástí cesty. Vývoje. A v pořádku.

A tak znovu...
Představ si ráno. Bez nároku. Bez očekávání. Bez výčitek.
Jen ty – a život, který prostě je.

Tvá mysl občas nabídne myšlenku. Ale ty už víš, že jsi ta, která ji jen pozoruje.
Tvá podstata se nikdy neztratila. Nikam neodešla.
Je tu. Tichá. Plná. Prázdná. Tvořivá. Přirozená.
Vnitřní klid. Hojnost bytí.

Není třeba ho hledat.
Jsi to ty. Vždy jsi byla. A vždy budeš.