A máš o tom všechny informace? Nebo jen posloucháš svého vnitřního kritika?

Dneska jsme si s kamarádkou povídaly o tom, jak se člověk snadno nechá strhnout tím, co mu napovídá jeho vlastní hlava.
Mozek totiž jedná na základě minulých, často nepříjemných nebo až traumatických zážitků – a snaží se nás před podobnou bolestí ochránit, i když právě teď nic takového reálně nehrozí. Ale co kdyby, že?

Možná to vysvětlím na příkladu.

Když jsem začínala s terapiemi, uvědomila jsem si, že často lidem rozbíjím jejich přesvědčení. A narážím – jak říkám – do zdi. Dostávám se do kontaktu s odpory, obranami, limity. Někdy je rozbijeme, jindy jen posuneme. Ale stává se, že ten dotyk bolí – že se u klienta objeví smutek, naštvání nebo jiné silné emoce.

Neplatí to pro každého. Některá sezení končí okamžitou úlevou nebo nadšením, jiná neutrálně. A pak jsou tu ta, která působí... nijak. Zdánlivě.

A právě u těch "nijakých" mi začal hlas mého vnitřního kritika našeptávat:
"Řeklas něco špatně."
"Nemusela jsi jít tak hluboko."
"Možná jsi tomu člověku ublížila."

A i když jsem věděla, že se děje přesně to, co se dít má – že ten proces má svůj čas a že nemám kontrolu nad vším – moje mysl podkopávala mou práci. I když to bylo třeba jedno sezení z dvaceti, přemýšlela jsem, jestli to má smysl.

(Jasně že tam bylo zranění z dětství: "Všechno, co udělám, je špatně." A neustálá kritika od otce mě v dětství hodně zraňovala. Takže jsem se bála kritiky, chtěla jsem mít všechno správně.)

Tyto situace mi krásně vytáhly stará zranění na povrch. Ale co je důležité – vždycky se nakonec něco stalo.

Třeba za dva měsíce, někdy i za půl roku, mi ten samý člověk napsal komentář pod příspěvek:
"Děkuji, moc jste mi tehdy pomohla."
Nebo přišla zpráva typu: "Teď jsem konečně pochopila, co jste mi tehdy říkala. A tak se mi ulevilo."

Někdy ke mně přišla jiná klientka na doporučení od někoho, u koho jsem si myslela, že jsem naprosto selhala.

Dnes už se mi to neděje. Věřím procesu.
Ale chtěla jsem vám to na tomhle příkladu ukázat – a položit vám otázku:

Pokud se cítíš z nějaké situace špatně – máš o ní opravdu dost informací? Nebo si jen domýšlíš a mozek tě chce chránit před dalším zraněním?

To, co nám taková situace ukazuje, stačí uvidět a nechat projít.
A na zbytek... se prostě přestat bát a zeptat se.

Naučila jsem se ptát.
Když něco nevím, prostě se zeptám.
Pro zpětnou vazbu mám vytvořené formuláře – jednoduché, přehledné, aby klienti nemuseli nic složitě vymýšlet. Můžou odpovědět jedním slovem – a já dostanu zpětnou vazbu, která je zároveň jemná i cenná.

A závěrem chci říct – je úplně jedno, jestli jde o prodej online produktů, fyzických věcí, vztahy nebo práci.
➡️ Když nevíš, zeptej se.
➡️ Pokud to v tobě vyvolá nějakou reakci – dovol si ji cítit. Ale nevěř tomu, že je s tebou něco špatně.

Mozek tě chce chránit. Ale někdy tím zároveň brání pohybu vpřed – a může tě udržet ve stagnaci.

Pokud procházíš něčím podobným – jsem tady.