Blog

Znáš ten pocit, kdy se ti zdá, že je všechno "v pořádku", ale uvnitř to křičí? Kdy se snažíš fungovat, usmívat se, být tu pro ostatní, ale máš chuť schoulit se do peřin a jen být?

Dneska jsme si s kamarádkou povídaly o tom, jak se člověk snadno nechá strhnout tím, co mu napovídá jeho vlastní hlava.
Mozek totiž jedná na základě minulých, často nepříjemných nebo až traumatických zážitků – a snaží se nás před podobnou bolestí ochránit, i když právě teď nic takového reálně nehrozí. Ale co kdyby, že?

Znáte všichni tu ceduli u lékaře: "Pořadí pacientů určuje lékař"?

V dnešní době jsme si zvykli na výkon. Rychlost. Plány. Výsledky.

Naučili jsme se na sebe tlačit. Hnát se kupředu. Plnit očekávání.
A přitom jsme zapomněli... žít.
Zapomněli jsme žít tady a teď.

Ne ticho za každou cenu. Ani dokonalé okolnosti.
Ale ten vnitřní pocit, že mohu být, jaká skutečně jsem.
Bez tlaku. Bez masek. Bez strachu, že něco nezvládnu nebo že někomu nestačím.